DNR

Zkratka „DNR“ (Do Not Resuscitate) vznikla v souvislosti s rozvojem moderní kardiopulmonální resuscitace (CPR) a formální regulací rozhodnutí o neprovedení resuscitace. První popis techniky CPR se datuje do roku 1960, kdy se začala využívat u intraoperačních srdečních zástav. S rozšířením CPR rostl i tlak na to, jak a kdy ji použít či nepoužít, zejména u pacientů v terminálním stádiu či s nevyléčitelným onemocněním. Právní a etické rámce ohledně rozhodnutí nezahájit resuscitaci (DNR) se začaly formovat přibližně v polovině 70. let 20. století ve Spojených státech. Americká lékařská asociace tehdy doporučila, aby rozhodnutí o vynechání resuscitace bylo formálně zaznamenáno a komunikováno. Zkratka DNR označuje písemný nebo ústní rozkaz neprovádět resuscitaci v případě zástavy srdce či dechu u pacienta.Ve 70. a 80. letech se rozvíjela diskuse o právu pacienta na sebeurčení ohledně resuscitace, DNR se tak stala nástrojem umožňujícím pacientům i lékařům formalizovat rozhodnutí nezasahovat. CPR byla původně určena k prevenci náhlé neočekávané smrti, nikoliv jako léčba terminálních stavů, kdy by byla neúčinná a zbytečně bolestivá.V 80. letech se CPR stala standardem péče pro všechny pacienty („full code“), pokud nebylo vysloveně uvedeno jinak, a DNR bylo jediným příkazem, kterým se resuscitace aktivně odmítla. V 90. letech a později se začaly objevovat komplikace a nejasnosti s interpretací tohoto pokynu.Dnes je DNR řešeno formálně i v rámci připojených dokumentů jako advance directives či living wills. Některé nové přístupy upřednostňují místo „DNR“ termíny jako „Do Not Attempt Resuscitation“ (DNAR) či „Allow Natural Death“, aby bylo lépe vyjádřeno zaměření pouze na neprovedení neúčinné resuscitace.