WDM (Wavelength Division Multiplexing) je technologie používaná v optických sítích k přenosu více datových signálů současně pomocí různých vlnových délek světla v jednom optickém vlákně. To umožňuje efektivní využití kapacity a výrazné zvýšení přenosové rychlosti.
WDM se dělí na dvě hlavní varianty: CWDM (Coarse Wavelength Division Multiplexing) pro kratší vzdálenosti a DWDM (Dense Wavelength Division Multiplexing) pro hustší osazení kanálů na dlouhé vzdálenosti.
Zkratka WDM (Wavelength Division Multiplexing) vznikla v kontextu optických komunikací během 70. a 80. let 20. století jako technologie pro slučování více optických signálů na různých vlnových délkách do jednoho vlákna. První koncept této technologie publikoval Delange v roce 1970 a laboratorní realizace se objevila kolem roku 1980, kdy systémy dokázaly spojovat dva až tři signály.
S rostoucí poptávkou po vyšší kapacitě sítí začala být technologie WDM využívána k efektivnímu zvýšení přenosové kapacity bez nutnosti instalace nových vláken. V devadesátých letech došlo k zásadnímu rozvoji s nástupem Dense Wavelength Division Multiplexing (DWDM), který výrazně posílil kapacitu sítí během internetového boomu.
Dnes moderní systémy WDM umožňují multiplexovat desítky až stovky kanálů a přenášet data rychlostmi přesahujícími 1,6 Tbit/s na jeden pár vláken, což z této technologie činí klíčový prvek moderních telekomunikačních infrastruktur.
Použij následující citaci pro uvedení této zkratky ve své práci nebo zdroji.
